tady je odkaz na výběr z fotek: hotrinec.rajce.idnes.cz/2009_08_22-28_Grossglockner_a_Dachstein/
a tady jsou všechny fotky: gzymda.rajce.idnes.cz/2009_Grossglockner_a_Dachstein/#album
Dne 22.8.2009 započala naše slavná expedice na velký kopec, ukrytý kdesi ve Vysokých Taurách, Rakousku, Evropě, planetě zemi. Jméno jeho jest Grossglockner a ční do výše 3798 metrů nad moře.
Den 1
Po natankovaní všech mých nádrží, zbalení veškerého vercajku napučovaného od oddílu nebo Kluza a Vávry sme vyrazili z Třince v 9:00 ve složení já (Radim Tesarčík), Bufo (Vojta ….), Jacek (Jacek Mencner). Smažili jsme to přes Bratislavu, kde jsme si dali smažák v Ikei, a dál přes Wien a směr Salzburg, pak podle džípíesky, lehce zabloudivší, na Kaprun a přes Grossglockner Hochalpen Strassse (silnice s nekonečnými výhledy, nepřekonatelná za krásného počasí, nejvyšší bod ±2500 m.n.m. - průjezd 29 euracu). My měli to štěstí, že celou tuhle nádheru zahalila brutal mlha, takže jediné čím jsme si krátili chvíli bylo pozorování brz mé Fíly a následné chlazení brzdových kotoučů do ruda rozpálených – bacha na to, kdo pojede tudy – stoupání a klesání je fakt velké, jo a doporučuje se brát si řetězy. Takže s vyhlídkovou jízdou po zhruba 13hodinách jízdy v Třince jsme dojeli do doporučeného místa k přespání a k výchozímu bodu na Grossglockner. Je to 5 patrové otevřené parkoviště, kde se dá parádně přespat, svítí tam světlo v průchodech, takže vaření v noci není problém a zvláště doporučuji spát ve vnějším propojovacím schodišti – jsou tam podesty ideální pro spaní, je tam teplo a hlavně ráno se probudíte s výhledem přes okno na Gloka.
Den 2
Po probuzení a srovnání kostí nám pomaličku dochází, že tohle není místo odkud dle všech načerpaných informací z webu máme vyjít– přesně řečeno naše cesta vede z druhé strany kopce. Přesto z tohoto parkoviště vede cesta na vrchol, ale kudy to jsme nevěděli (ví to ale Pavel Urbačka – ten to šel [v koflachách – hustý husťák]). My jsme se rozhodli, za občasných přestávek při chlazení brzd, sjet z kopců dolů do Lienz-e a pak směr Kals am Glockner a dál po placené silnici na parkoviště Lucknerhouse (průjezd 9 euráčů) a tím dodržet náš plán výstupu. Jen tak bokem – je prý i druhá zadara cesta, která vede z parkoviště necelé 2 km severně od Kalsu (1.610 m.n.m.). Nyní stojíme na parkingu a koukáme k horizontu a podle fotek na netu poznáváme, že ta úžasný pyramida v dálce je Grossglockner. Rychle sypem oblečení, matroš, chleby, myslityčinky, bůček, řízky, čokoládky, čaje – darjelling, jasmín mandarín, rize, pytlíkáče Wild bluberry od Liptonu, vitaminky, glukopury a další žďorba do báglů, fotka a hůrá nahoru. Natěšení jak kráva skoro běžíme k prvnímu táboru – chata Stüdlhütte (2.801m). Po dvou a půl hodinách jsme nahoře. Druhá varianta z Kalsu prý trvá asi 8 hodin a přijde se z druhé strany na tuto chatu. Krajina je úchvatná a silně fotogenická, což nám rádoby fotografům může činit vážné problémy se zbytkem týmu aneb „divej on zas vytahuje foťák“, „ pojď už, …“, a tak. Chata je plná napitých zpívajících poláků a my víme, že jsme jako doma. Nějaká žravka, ukecat pana chatního na slevu za nocleh (20 euráčů za postel/noc a Alpenferajn to mají za 10) a hurá otestovat cepín a mačky. Po chvilce jsme stáli na ledovci a za asistence zkušeného Vojty nasazujeme s Jackem mačky – hrozná chlama – vono to fakt drží. Po půlhodince běhání, skákání a zasekávání nás to přestává bavit a protože nám začíná být zima jdem zpátky. Dáváme čaj, chystáme věci a mě se daří stáhnout plán budíčku z půl 4 na 4. Jdem spát s řízkami okolo 50ky, tělo na tělo. Všichni v noci prděli, takže bylo i teploučko. Info k chatě – každý má svoji madračku, dvě deky, zahlavek a poličku.
Den 3
Po celonočním převalování a polobdění (asi ta výška) vstáváme. Jdeme do hlavní budovy a v chodbě se oblíkáme. Každý drtí svou energetickou kombinaci snídaně, která má zajistit sílu a morál po celý den. Má kombinace sunarky – lesní směs a bůčku s chlebem vyvolává ve Vojtovi potřebu zvracet. Já se divím, že mi není špatně a spokojeně dojídám. Kolem půl 5 se začínají objevovat lezci, takže rychle balíme a jako první v 5:00 vyrážíme z chaty. Kosa jak cip, hvězdy nad hlavou, kužel světla čelovky, první pot a hurá jsme na ledovci. Vážeme se a pokračujeme – po chvíli chůze se ozvou dvě hluboké rány. Stojíme, Čekáme kdo se propadne první. Nic. Dochází nám, že jsme zabloudili a jsme asi někde, kde by jsme neměli být. Vidíme nějaké družstvo na kraji ledovce, tak se hodně rychle vracíme a jdeme ve stopách skupinky s vůdcem. Ledovec je zmrzlý, mačky se zasekávají a nad námi začíná svítat. Cesta utíká rychle. Jen pohled a překračování prasklin mi nedělá moc dobře – naštěstí jich moc není. Ledovec máme za sebou a stylem feratového lezení překonáváme lehký skalnatý úsek. Po chvilce stojíme na chatě Erzherzog-Johann hütte (3.451m, 650 m převýšení). Zjišťujeme, že nám chybí dech. Nad námi svítí slunce a my koukáme do dálky. Vidíme i parkoviště, kde jsme zabloudili o den dřív. Dáváme čaj a tatranku a vyrážíme dál. Nad chatou je druhý ledovec, který je prudší ale bez trhlin – aspoň jsem žádné neviděl. Nevěřil bych, že můžu mít tak těžké nohy. Ve vyšlapaném chodníčku teče potůček a my se dostáváme do hodně nakloněného cykcak úseku. Jdeme co nejrychleji, protože stačil by jeden padající germán nebo polák a veme nás všechny. Na konci nebo spíše začátku ledovce všichni zhazují mačky a dál už se leze. Vojta jako náš vůdce leze první a ja jístím. Nic těžkého – take 2-3ky. Hřeben je za odměnu. Jednoduché lezení, výhledy, lechtání v žaludku z výšky, zácpy turistů díky kterým můžem si dát čaj a rozplývat se do obzoru. Hezký úsek je mezi malým a velkým glokem. Plošinka 4x2metry oblého kluzkého ledu. Člověk si tak může vybrat – padat vlevo 800 metrů, vpravo 600 metrů nebo to nějak přejít a chytnout se něčeho do čtyřkolé skály. No jeden maďar si málem vybral tu vpravo – dodnes nechápu. Ten mongol v šustce a oldskul pohorách si šel solo bez přilby, bez odsedky, prostě bez ničeho a na tom ledě se mu rozklepaly nohy. Když se jakotako dostal ke skále, začal zmatkovat, protože nad nim viselo asi 5 rakušáků a on se neměl kde chytit a neměl na to, aby rychle vylezl po menších chytech. Jo a to před ním byl Vojta, který se držel ve skále a čekal až borec nad ním si vybere jiný stup než zrovna skobu. Jacek ho mezitím jistil, ale v tomhle místě se prostě nepadá – ostrá skála, velká vzdálenost od fixu, no a ten maďar, jak tam tak balancoval, tak měl tendenci použít to naše lano kdyby padal. No naštěstí u něj andělé stáli a najednou se vyšvihl a zmizel na skále. Docela maras. No odtud už to bylo tak 20 min na vrchol. JE TO TADY, jsme na vrcholu, ty krávo.
Je něco kolem jedné hodiny. Rychle foto, ememesa dochalupy a pak už jen pohoda, opalovačka, dlabanec a var vrcholového čaje – Darjelling Putabong. Neustále sem proudí davy lidí, někteří i z hřebenu Stydlgrat – prý úžasná cesta do čtyřkové obtížnosti. Po hodině pomalu balíme a vracíme se zpět. Vymysleli jsme rychlejší způsob jištění (půlloďákem přes ocelovou tyč), který měl jen jednu vadu - ten poslední (já) nesměl spadnout. Jistil jsem je jako poslední zezhora, ale když mě dobírali oni tak bych se asi prolítl. Byl jsem plný morálu, tak mi to ani tak nevadilo. Jen ten ledový úsek mezi malým-velkým zvoníkem mi nedělal dobře na žaludek. Celý sestup byl jak z rychlíku. Najednou jsme měli mačky na nohách a šli teď kluzkým zledovatělým cykcak úsekem, kde jsme se jistili do nýtů na krajních stěnách, ať nás aspoň něco chytne, kdyby …. Konečně opouštíme horní ledovec a mé zkušené oko coby vodohospodáře města zahlédlo trubku. Tak si říkám, kde je trubka, tam něco teče a co by asi tak teklo z trubky v ledovci. Jdu to prozkoumat a heleho. Je tu sedimentační džber odkud dál vede voda do chaty Ernesta, což je dar nebes. Na chatě stojí 0,5 litru vody 1,2 euro !!! - a já byl odhodlán že si koupím tak 2 litry, protože takhle jsem ještě vživotě nebyl dehydrovaný a unavený. Doplnili jsme termosky a na chatě o pět min později na sluníčku vařím čaj jen z glukopuru. Jsem nasračku, takže ani nevím co dělali kluci. Slunce se sklání a my se snažíme rychle sestupovat – mě naštěstí najely čokoládky. Dolní ledovec byl v tuhle chvíli celý rozbředlý, tekly po něm potůčky a praskliny se strašidelně rozevřely. Šel jsem první, ale po prvním rupnutí někde blízko mě mi došel morál a já sem šel, jako bych měl v galatách. Myslím, že po chvilce to kluky asi naštvalo a že prý se odvážem, že to půjde rychleji a že když se nikdo před námi během dne neprobořil, tak se to snad nestane. Hmmm, tak jsem šel ještě pomaleji. Na chatu jsme se dostali kolem osmé večer. Po chvilce oddechu balíme a kluci hecují, že to sejdem úplně dolů na parking. Ikdyž se mi vůbec ale fakt vůbec nechtělo šlapat 2 hoďky z kopce, nějak mi to bylo už pak jedno a vyrazili jsme. Nasadili jsme brutal tempo ať to za vidna stihnem. Nestihli. Po cestě v mlze a tmě se předběhla nějaká kráva, která se vracela z pastvy a my šli za ní a obdivovali její boky. Při zpomalení tempa jsme začali pociťovat únavu a Vojta svoje střeva. Zavítali jsme proto do místní putyky a v předsíni jsme si udělali parádní obývák z našich batohů. Po půl hodině za škubavé bolesti stojíme na nohou a jdem dál. Pak už jen v 22,37 stojíme na parkingu, kde je auto, kde jsou klíče, jedna bota dole, slast, drůhá bota dole, nirvána, sedíme v autě v tichu a jen pozorujeme naše halucinace, vytahuji placatku nýdecké medoviny a jacek slivku, praskající rty a propálený žaludek, kóma. Po půl hodině se probíráme a pomaličku rozkládáme stan asi 10 metrů od dvoumetrové cedule zákaz táboření, vaří jacek - kuře na paprice zalité pivkem a následuje sladký spánek.
Den 4
Probouzíme se kolem desáté hodině dopoledne. Mám pocit, že mi někdo amputoval nohy. Turistický ruch je v plném proudu a náš stan zabíra cenné dvě parkovací místa. Naše ignorace zákazu kempování nabírá na síle, když si před autem vaříme oběd a ob 4 auta sušíme stan na jinak přeplněném parkovišti. Myslím, že jsme podpořili dobrou pověst českých kempařů a já to stvrdil kladivounem v blízkém luxusním hotelu. Po obědě vyrážíme směr Dachstain. Úžasná alpská krajina ubíhá před nenasytnýma očima, doplňujeme plyn a válíme si to dál až do chvíle, kdy auto nějak plave a něco vydává divný zvuk. Navigátor hlásí defekt těsně před jednoproudovým hlavním tunelem Rakousko-Itálie. Škoda, že nevyšlo zablokovat dopravu – mohli jsme být v televizi v hlavním zpravodajství a potěšit naše blízké v čechách. Bohové byli milostivi a v rychlosti měníme gumu a jedem dál. Gps hlásí „Dojeli jste do cíle“ a na termometru svítí 90 stupňů – chudák naše fíla. Na parkovišti potkáváme českého tranzita s borcama z Těšína, Nýdku, … Borci přijeli slézt všechny feraty a docela si to užívali, hlavně večer při bečce Radegasta pod cedulí „Nich campiren“. Dali jsme řeč, nějakou tu štamprli Jackoveho propalováku a naplánovali cestu na Dachstein. Stan se nechtělo stavět, takže přespáváme na gumové rohoži pod stříškou hlavního vchodu k lanovce.
Den 5
Vyspaní do růžova sázíme do sebe snídňku. Rychle vercajk na sebe a hurá na feratu Skywalk. Počkat, počkat – šit – zase píchlá guma. Posílám kluky do hor a jedu do Ramsau najít opravnu. Oprava stála 10 euráčů a vše proběhlo docela v pohodě. Vracím se po dvou hodinách zpět na parking. Vím, že kluky nedoženu tak se jdu projít pod kopec a dochází mi, že mě někdo nahoře hlídá, díkyBohu za to, a nepustil mě. Celý den se sluním, sbírám hřiby, fotím krávy a koukám, kudy jsem to v zimě sjel na lyžích. Kolem 4 odpo se objevují dvě individua připominající Jacka a Vojtu. Jsou rozmarašení a jen opakují „Maras, to byl ku..a maras. Páni labužníci šli nejtěžší feratou v evropě a užili si to.
Vojta a Jacek popisují:
Náš nádvorní řidič a mechanik:)) nás opouští a my se s Vojtou vydáváme vstříc Dachsteinské stěně. Cesta je pěkně úmorná. Dostat se ke skále trvá nějakou tu hoďku po kozích stezkách a suťovisku, až si říkáme, zda nám to zato stojí….konečně docházíme k začátku ferratového úseku..(ještě že jsme si frajersky nasadili sedáky se setama už na parkovišti, a tak se s nima plahočili celou cestu)
„Začátek je lehký-obtížnost B/C (tuším). pěkný úsek na zvyknutí si na ferratové karabiny. Vojta tady prožívá svou premiéru. Po nějaké půl hodince docházíme na osudovou křižovatku! Cesta v pravo pokračuje pořád stejnou obtížností. No a v levo..je Ečková ferrata „SkyWalk“. Máme zlehka obavy, zda na ní budem stačit…ale nakonec debatu zakončujeme argumentem při pohledu na lezkyni před náma, že když to jde(spíš leze, o turistiku se už v žádném případě nejedná!) holka tak to bude vkliduJ.
Po pár desítkách metrech traverzu nám dochází, že to asi taková sranda nebude…Na rukách se pomalu s ocelového lana dělaj bandasky…a to nás čeká ještě asi tak 200m stoupání v kolmé, občas i převislé stěně. Ještě že se občas objevují železné stoupací kolíky, jinak bych asi umřel.. Musím říct, že do téhle chvíle jsem si myslel, že je Vojta slušný kluk, který moc sprostých slov nepoužívá…ale poslech asi všech nadávek co znal, mě dopoval zajímavou energíí…J K tomu všemu, aby toho nebylo málo, nám co chvilku nad hlavou jezdila provokativně lanovka plná turistů, a my lezli pod stejnojmennou vyhlídkou jako naše cesta-SkyWalk. Byla to plošina prodloužená o několik metrů nad skálu s proskleným dnem…takže nás všichni Rakušánci krásně pozorovali, jak se trápíme.
Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme nahoře. Dáváme krátkou pauzu. Fotíme a potom scházíme dolů..trochu adrenalinovější cestou na ledovec a potom lehčí feratou sestupujeme pod skálu. Od ní už se pohodovým tempem vracíme na parking.“
Cesta z Ramsau pod lanovku na Dach je placená při výjezdu – 5Euro/osoba! Dá se to buď obejít nebo jet brzo ráno nebo po 18 – to tam nikdo není.
Přicházejí mraky, velké mraky. Po konzultaci počasí s českou republikou balíme a vyrážíme směr Třinec. Cesty jsou prázdné, tunely nekonečné a ja si připadám jako strojvůdce metra. Ve tři ráno vidím ceduli Třinec. Rozvážím kluky a po chvíli upadám s naplněným srdcem do bezvědomí na své posteli.
Díky pánuBohu za štastný návrat a všem, kteří nám půjčili matroš (Vávra, Kluzo, Bohdan, HO Třinec, …) !
Jen par emotivních z fejsbuku:
„Pot, zizen, zaludek v krku, zavrat, uzasny vrcholovy darziling, unava, ticho, prostor, sileni polaci, kde mam pojistku, praskajici ledovec pod nohama, bucek a sunar, puchyre, macky drzi, s cepinem vypadam fakt dobre, slunce hreje, naplnene srdce v rytmu 190 BPM
cestou nahoru sileni polaci, cestou dolu silenejsi slovaci, cepin na kamziky - bude gulas, v 8 jsme u tebe tak nam nachystej vajecinu, sunar uz nikdy!!, das si tabletku - a je to ta dobra co se cuca??, kolik tam je tech chili papricek - 3...potrebuju to zapit...ty vole me ta omacka uvolnila nosni dutiny...“
Nějaké užitečné web odkazy:
https://www.horolezeckametodika.cz/
https://www.lucknerhaus.at/webcam/grossglocknercam.htm
https://www.yr.no/place/Austria/Salzburg/Salzburg/long.html - prý nej předpověď počasí
https://www.youtube.com/watch?v=xGANrbzLri4&feature=related