S čerty nejsou žerty aneb Červeným žľabom na Satana
Po těžkém boji opět dostáváme doma povolenky k výjezdu do Tater a pro tentokrát se rozhodujeme pro Červený žľab na Satana (2421 m, v létě je zde 14 skalních prahů, obtížnost III-IV, 500 m, průměrný sklon 55°).
Z Vendryně vyrážíme tentokrát bez zpoždění asi v 1.15. V Košařiskách se ze tmy vynořuje přízrak s čelovkou a botama v rukou – až poté co jej mineme, zjišťujeme, že je to Pater, který snad aby nevzbudil Lucku, nese si svoje pohorky v rukou.
Před pátou jsme na Štrbském plese a odtud se pohodovým tempem vydáváme do Mengusovské doliny. Sejdeme z turistického chodníku a pokračujeme loukami a kosodřevinou k nástupu do žlabu v Satanově dolince.
U nástupu do žlabu si dáváme snídani a třídíme materiál. Po kousku štangle Vysočiny balíme a umaštění vyrážíme žlabem nahoru.
Je krásně slunečno, slunce se opírá do vysněženého žlabu a my pokračujeme ve své nedělní procházce. Jenom zasvěcení vědí, jaká je to pohoda nasadit si v takovýchto podmínkách francouzské brýle ;)
Opět se potvrzuje pravidlo o dekompresi, kdy s přibývajícími metry ubývá metan. Rovněž jsme přišli na fakt, že pokud lezete v komíně, tak vůbec nestačí obvyklý postup a to zařadit se na konec a tam si spokojeně užívat dekomprese, protože tah v komínu je nevyzpytatelný.
Párkrát cestu zatarasí díra velká jak ústa staré ženy, ale statečně bojujeme a všechny překážky hravě zvládáme. Stále se zvětšující sklon nás nemůže zastavit, zapojujeme všechny končetiny a vylézáme do Sedla nad Červeným žľabom, poslední metry za zvuků známé melodie z baru u Modré ústřice. Tomáš, aby se nestal jako nejmladší terčem narážek, že „pojscoł jeszcze mało śniegu“, tasí svých 20 deka kabanosu a podepisuje se u výlezu ze žlabu.
Ze sedla vede hřebínek přes Satanovu vežičku na vrchol Satana. Kolmá místa o obtížnosti 0+ nejsou pro otrlé lezce jako my žádnou překážkou a proto Tomáš zařazuje na program i ukázku boulderingu. Kocháme se výhledy z vrcholu, svačíme, učiníme povinný zápis do vrcholové knihy a valíme dolů na hřeben Bášt. Bereme to hřebenem zleva, zprava, po skále, sněhu i trávě, po rukou i po nohou – Predná i Malá Bašta jsou za námi a zbývá už jenom Patria.
Když dorazíme na vrchol Patrie, rozhodujeme se najít onu slavnou Ihlu v Patrii a případně na ní zanechat otisky našich pohorek. Protože ale o topografii Patrie víme velké kulové, nalezeme samozřejmě do špatného žlabu, valíme dolů a je nám jasné, že tady žádnou jehlu nenajdeme. Vše na co šáhneme se sype, tráva kluzká jako prase, ale neohroženě sestupujeme dál až narazíme na místo odkud bychom snad mohli sestoupit až k Popradskému plesu, ale výhled nam zakrývá skalní práh a trochu nás odrazuje i šumění nějakého vodopádu ve žlabu, který by se jako jediný hodil pro sestup.
Rozhodujeme se proto se slzami v očích vrátit zpět na hřeben a nechat si jehlu na příště. Později zjišťujeme, že jsme cypi, protože Ihla se nachází hned za žebrem ve vedlejším žlabu. No co, visí nám v Tatrách další pytel. Stoupáme co nám síly stačí zpět na hřeben, voda v batohu mizí a stejně tak mizí i představa paní výčepní a piva u plesa. Z Patrie se snažíme sestupovat ve směru Štrbského plesa. Po chvíli cesta končí a otevírají se před námi nekonečné lány tatranské kosodřeviny. Kdo nezažil, neví jaká je to nádhera prodírat se takovýmto houštím dvou či třímetrových keříků, viset na větvích jak opice a být masírován po tvářích i mezi nožkama pružnými větévkami. Ale alespoň jsme krásně voněli Tatrami.
Cestou na parkoviště se nic zajímavého nestalo, a tak nás ani nerozhodí výběrčí, který nás chce okrást o 6 eur, částku, kterou Pater ihned přepočítal na pět kousků tekutého chleba. Nemá cenu se hádat, svačíme a pak se vydáváme na cestu domů.
