Jak jsme pověsili pytle na Žabím koni!
Po půlnoci z pátku na sobotu! Někteří se právě chystají spát, někteří si právě obědnávají dalšího panáka jiní se zas pokouší o lehkou erotiku. Jen partička velice nadějných a drogy neužívajících rádoby horolezců se probouzí. Domluveni 01:10 na parkovišti za legendárním bistrem u kocura. Co čert nechtěl, zase jsem tam byl přesně a jak už to tak bývá chvilku jsem si počkal. Duo ToDa přijeli vypůjčeným autem a velice se omlouvali, že je ženy zdržely (kdo ví jak to bylo s tou erotikou). Nasedám vyzvedáváme Patera a ,,jazda panie gazda''.
Cesta byla nudná jako film s Nikem Cagem a tak jsme postupně všichni usli. Jen David, veliký fanda filmů Con Air a 60 sekund prožíval řízení jako by mu šlo o život. Po předjetí několika opilých řidičů kamiónu a nepřejetí jeleního páru poblíž silnice jsme dorazili do Bejz parku.
Před pátou vyrážíme do tatranských luhů a hájů, vstříc nový dobrodružstvím. Stejně jako parta Péti Bajzy i my jsme byli kluci co spolu chodíme. Šli jsme do kopce i z kopce, nahoru a dolů, vpravo a vlevo a nebýt jistých duchů, kteří nás pronásledovali jako přízraky včerejší noci, uvědomili bychom si jak náročná výprava nás čeká.
Při nástupu do přístupových cest nás čekalo obrovské rozhodnutí. Jít vpravo nebo vlevo, to už bylo pasé, teď šlo o to se rozhodnout mezi třemi cestami. Bylo nám jasné, že volbou špatné cesty může naše výprava skončit ještě dřív než začala. Rozhodnutí jsme tedy nechali na horském vůdci Davidovi, který nám od samého začátku asi 18 krát vštěpoval, že nemáme brát drogy. Jakmile jsme zjistili, že cestu, kterou jsme šli, vybral vlastně jeho imaginární výplod fantazie. Pochopili jsme, že jeho tak často omílaná fráze měla mít ještě dovětek ..., nikdy nikomu neber drogy.
Po příchodu pod nástup, jsme pochopili, že bez drog to nepůjde. Jižní svahy vypadaly sice prohřáté a schůdné, ale severní stěna byla namrzlá a fičel přes ní vítr o rychlosti téměř 2,53 m/s a teplotě, že by ani pes nevytáh svoje kulky. Co teď, řešili jsme dilema. Věděli jsme, že jeden z posádky má s sebou nějaké ty drogy. Ovšem okrást svého skoro kamaráda v takové výšce nás stavělo před ohromné morální dilema. Pokusili jsme se ještě o uvaření něčeho humornějšího, ale nikdo z nás neuměl zapálit oheň v přírodě.
Po několika marných pokusech o hledáni jakéhokoli přírodního halucinogenu, někoho napadlo, že nejtvrdší droga je přátelství. Snažili jsme se tedy blíž seznámit. Povídali jsme si o svých drobných starostech a strastech. Hladili jsme se po vlasech a zádech. Možná kdybychom byli ženy tak si sjednotíme i své menstruační cykly. No bylo to k ničemu. Drogy nebyly, kamarádi taky ne a tak jsme se rozhodli seběhnout dolů.
Běželi jsme tak rychle, že i naší fandové, kteří nás dole povzbuzovali nás nezaregistrovali. Jakmile jsme doběhli k místnímu pubu, objednali jsme si vítězný škopek a fičeli dom. Jenom škoda, že jsme úplně zapomněli vylézt žabího koně. Možná bychom by ta výprava za poznáním tatranského piva dostala jiný rozměr.