Rozjezdil jsem se v těchto strmých linkách a chytlo mě to jako kdysi lezení. Ten pohled z vrcholu dolů příkrou bílou stěnou do prázdna mě uhranul! Dělat obloučky mezi skalami, řešit sjezd zdánlivě nesjízdným terénem, přesně skočit oblouk, projet přímo šusem zúžení a vybrat oblouk do protisvahu, skočit malý skalní práh a brzdit ve čtyřiceti pěti stupních – to je óda na radost, neskutečný zážitek, který neustále přitahuje mé myšlenky k zasněženým bílým štítům. Spojil jsem dávnou lásku k lyžím, s lezením, aniž bych to čekal a prožívám něco tak mimořádného, že to ani neumím popsat. Asi jen naprostá rozkoš, naplňující extatická přítomnost a nic jiného. A do extáze mě přivádí všechno, co k tomu patří: Zničující dlouhé šlapání na pásech, otrocké nekonečné boření ve sněhu strmým žlabem vzhůru i skalní lezení s lyžemi na zádech přes pilíře a stěnky na vrchol. Prostě lahůdkový extrémní skialpinismus.
Pohltily mě Vysoké Tatry, které právě v zimě vypadají jako opravdové liduprázdné velehory. Ty nekonečné stěny a dlouhé sjezdy z vrcholu, kdy svah doslova mizí pod lyžemi, jsou magicky neodolatelné. A samozřejmě daleké rozhledy a ohromující panoramata. Sjezd z vrcholu je pro mě vždy zlatým hřebem lyžování i za cenu toho, že někdy doškrábu lyže o skály nebo musím na lyžích kousek slézat. Sjezd z vrcholu po svižném ostrém hřebeni s dech beroucími pohledy na obě strany dolů, je tím pravým kouzlem, které mě nabíjí. Do Západních Tater jsem si jezdil vychutnat dlouhé sjezdy z krásných oblých vrcholů s velkým převýšením až na parkoviště. Anebo zatrénovat, okusit vyšší laťku jako ve Žiarské dolině. Sjel jsem za sezónu od ledna do května sedmnáct štítů ve Vysokých Tatrách a osm vrcholů v Západních: Klín (východními svahy a jižním žlabem k salaši), Hrubý vrch a Končistá (po hřebeni na Končistou a direkt k Ráčkovému plesu), Bystrá (Přímo na Bystré pleso), Hrubá kopa (Madajův žlab), Prislop, Baníkov a Tri kopy (modrým žlabem mezi První a Druhou kopou) v Západních Tatrách a Krátká (jižní centrál), Predné Solisko (po jižních svazích na sjezdovku), Satan, Lomnický štít, Vysoká, Slavkovský štít (Královský žlab), Javorový štít, Malý Ladový štít (z jižního vrcholu po hřebeni do sedélka a tady doprava mezi skalami a krátkým zúžením na metr na Sedielko a pod hang Téryho chaty), Malý Pyšný štít, Baranie rohy (přes sedlo na Brnčálku a do Bielé Vody), Koprovský štít (V stěnou a V žlabem na Hincovo pleso), Východní Mengusovský štít, Huncovský štít (Z stěnou z Huncovské štrbiny do Skalnaté doliny), Hrubý vrch, Štrbský štít, Velká Čapí věž a Zadná Bašta (žlabem ze štrbiny pod J vrcholem, modrý těžký).
Do extrémů mě zasvětil sám velký mág Miro Peťo, když jsme se pustili nejtěžší linií z Vysoké, JV stěnou. Miro mi čistil prostor, shazoval splazy a ukazoval směr v bludišti skal a žlábků mezi nimi. Naučil jsem se, jak rychle mohu dělat oblouky v tak prudkém sklonu, 47°, jak věřit hranám lyží, přeskakovat skalky, shazovat a ujíždět sněhovým splazům, apod. Bavili jsme se o čistotě stylu a já jsem pochopil, že za sjezd budu dále považovat jen čisté lyžování - oblouky, sjezd přímo šusem (například krátké zúžení) anebo skok, ale žádné sešlapávání anebo sesouvání. Sešlapávání, či sesouvání je vyloučeno jako chytání expresek ve sportovní cestě! Maximálně se dá tolerovat do pěti metrů a musí se uvádět. Ještě dříve jsme si společně užili čarokrásný sjezd v inverzním západu slunce z Hrubé kopy ve Žiarské dolině. To ještě s Robem a Rišom. Bylo to na konci ledna a Madajův žlab, asi 38°, se mi tehdy zdál nesnesitelně prudký. Ovšem moje hlava i nohy se rychle rozpomínaly na závodní léta z dětství a tvrdé téměř každodenní tréninky v dírách mezi brankami a zručnost ve volném terénu rychle stoupala. První vážný sjezd byl ze Satana, pak Lomnický štít a třetí z Vysoké. Pamatuji si, jakou posvátnou hrůzu i úctu jsem na Satanovi cítil. Jaké rozechvění na Lomničáku, kde jsem byl úplně sám, protože pro vichřici nejela ani lanovka, zato v rokli se nepohnula ani zmrzlá sněhová vločka, naprostý klid. Na Vysoké jsem se už cítil jako zkušený matador, ovšem expozici E3 mi ulehčovala Mirova přítomnost. Mít zkušeného průvodce je jako držet se zábradlí. Bylo jiné stát opět sám na Javorovém štítu anebo Východním Mengusovském a dívat se do té bezedné hlubiny. O to mocnější dojmy ze sjezdu! Pak už jsem si začal věřit a věřit lyžím a dělal „spanilé“ dvou a třídenní jízdy Vysokými Tatrami, kdy jsem sjížděl nejméně dva štíty za den. Vrcholem pak byl konec sezóny v květnu v Mlynické dolině a čtyři štíty a pět sjezdů v jednom dni, moje forma vygradovala. Včetně mého nejtěžšího severní stěnou Štrbského štítu. Tak jako v lezení se ujal RP styl, v extrémním lyžování platí MP styl. Tón tady
jasně udává Miro Peťo. Vlastně by se také mohl psát RP, protože mnoho těch nejtěžších sjezdů v Tatrách sjel rovněž jeho bratr Rasťo. Ovšem nejtěžší varianta za S5 na východním svahu Lomničáku patří jen Mirovi.
Žlaby mám rád, ale nejvíce mě přitahují stěny, lemované skalami, to mě dostává do extáze. Ohromně mi proto učaroval sjezd z Východního Mengusovského štítu na Hincovo pleso, Štrbský štít na sever, Javorový štít, Lomnický štít, Hrubý vrch, Satan a Baníkov a Prislop v Západních Tatrách, ve slavné Žiarské dolině, Mekce skialpinismu. Sestavil jsem svých top jedenáct ze všech sjezdů, které jsem v Tatrách za dvě sezóny sjel. Dohromady přes třicet vrcholů a na padesát linií. Obtížnost udávám podle MP anebo svou, pokud je to moje varianta.
1. Štrbský štít, 2 385m, linie „B“, S4, E2+, 50°, 500 Hm, červený těžký
Jediná dobře vysněžená linie na severu v květnu. Návěj při přechodu na rampu vytvářela sklon odhadem až 55°, ale nejtěžší byl následný přejezd šusem přímo přes zúžený práh na šikmou spojovací rampu, která padá napříč stěnou až do Hlinské doliny a spojuje všechny čtyři linie v severní stěně. Rampa se nedala sjet až dolů, protože v dolní třetině chyběl sníh a prostor se zúžil pod jeden metr. Můj absolutně nejtěžší sjezd. Když jsem se podíval dolů ze sedélka v západním hřebeni pod vrcholem, jímala mě hrůza, jak se stěna po deseti metrech ztrácela v prázdnotě. Trošku jsem poseděl, než to odezní a dostaví se jiné pocity, a pak jsem si každý oblouček neskutečně užíval a těšil se z krásného sjezdu. Nesjel jsem tedy celou Severní stěnu, zato jsem sjel celou linku „B“ a o to mi šlo především!
2. Hrubý vrch, 2 428m, východní stěna a žlab, S3+/4, E2+, 48°, 320 Hm, červený středně těžký.
Můj druhý nejtěžší. Nádherná jízda brzy ráno před sjezdem ze Štrbského. Akorát odměklý firn a skvělá linka. Těžké prahy dole, poslední se skáče a dojíždí šusem na širokou pláň v Mlynickém kotli. Dlouho jsem se tady rozmýšlel, lyže na pár metrech naberou obrovskou rychlost a točit se dá až dole na pláni! Hned pod vrcholem je prudký sklon a rampa skloněná do strany i dolů dělá problémy točit oblouky. Užil jsem si to v totální euforii. Zdálo se mi to těžší než „středně těžký“. Jede se z hřebínku vpravo od vrcholu při pohledu zdola.
3. Vysoká, 2 547m, JV vrchol a JV stěna. S3+/4, E3, 47°, 250 Hm, červený těžký.
Další skvost z dílny MP. Na perfektním firnu je to jízda jedna báseň. Jeli jsme to ale až po poledni, což je pozdě a sníh už byl hodně měkký, proto jsme dost shazovali splazy. Jediný extrémní sjezd, který jsem jel spolu s Mirem. Na zasvěcení stačilo. Je to třeba vyšlapat zespodu, aby člověk mohl jet po stopách, protože mnoho žlábků končí ve skalní stěně a musí se přejet do dalšího. Nádherný vrchol a rozhledy. Dlouhá přímá linie přes Dračí dolinku až na Popradské pleso. Tisíc výškových metrů.
4. Baníkov, 2 178m, Linie „I“, S4 E2+, 55°, červený těžký, 350 Hm
Tak to byla moje maturita koncem dubna v Žiarské dolině na perfektním firnu. Jel jsem z vrcholu už v devět ráno a předtím v osm z Prislopu. „I“ linii jsem vylepšil sjezdem přímo z vrcholu přes strmý trychtýř, 50°, kterým se směr napojuje na „I“ sjezd. Dole byly prahy už odtopené a oba jsem skočil. První jsem musel točit a brzdit ještě nad druhým prahem, který se stáčí o devadesát stupňů doprava. Tady jsem musel udělat dva kroky s lyžemi po skále a skočit mezi skály na jednu lyži, zatočit mezi skalami a dojet už na širokou sněhovou pláň. Střední část je nejkrásnější, ale člověk tu má ještě sevřený žaludek, protože sklon je až 46° a dole skalní bariéra. Krásný hodnotný sjezd. Za dobrých podmínek ovšem lehčí než odpovídající „vysokotatranské“ linky. Spíše středně těžký.
5. Prislop, 2 142 m, linie var. „B2“, S4+ E2+, 53°, černý lehký, 320 Hm z vrcholu
Fantastický sjezd za ideálních podmínek znovu až z vrcholu do severní stěny. Moje varianta, kterou jsem hledal obtížnost „černý lehký“ mezi skalami, začíná uprostřed mezi „C“ a „B2“ podle nákresů na stránkách www.miropeto.sk a mojim Fcb. Zprudka přes převěj strmým svahem přímo mezi skály, úzkým prahem přímo malý skok přes skalku, asi 48°, prudce zatočit doprava nad skalami a zúžením
šusem pod skalní stěnou vpravo na pláň linie „B2“. Napojuje se v místě nad klíčovým skalním prahem v této linii. Lehce strmým žlabem dolů a doprava do Kubova žlabu (modrý těžký). Parádní linie vás uvede do extáze, stejně jako další směry v severní stěně Prislopu. Chybí tu větší prostor pod lyžemi jako ve Vysokých Tatrách, ale výborné na trénink těžkých sjezdů. Podle Vysokých Tater červený těžký.
6. Lomnický štít, 2 634 m, J stěna, S4 E2+, 50°, červený středně těžký, 850 Hm
Je to nesmírně působivá a vyzývavá linie. Opravdový extrém, sklon ani po tři sta metrech neklesá pod 42°. Nebýt to tak blízko lanovek a lidí, kteří sesouvají, či sešlapávají klíčový padesát stupňů strmý vršek, tak je to podle mě „červený těžký“. Možná jsem to jenom jel v moc těžkých podmínkách a byl to můj první vážný extrém. Horních sedmdesát metrů největšího sklonu bylo prvního března i na slunci prostě zmrzlých. Malý zúžený skalní práh, kde bylo i trochu ledu, jsem sešlapal. Žlábky níže pod řetězy už ale byly měkčí, ty jsem si až dolů vychutnával. Dole jsem jel přes Kartárik do Lievikového kotle a Skalnaté doliny. V Kartáriku, který se drží ve stínu, mě čekal prašan. Je to jeden z nejdelších extrémů a do Tatranské Lomnice po sjezdovkách taky sjezd s největším převýšením v Tatrách, 1 750 výškových metrů! Stát na lyžích na vrcholu je navzdory stavbám působivým až magickým zážitkem!
7. Javorový štít, 2 418 m, JV vrchol, V žlab, S3+ E2, 45°až 50°, 400 Hm, červený středně těžký
Javorový štít je moje slabost. Možná proto, že jsem vyrostl a stále žiji pod Javorovým vrchem v Beskydech. Magický vrchol a kouzelný sjezd na východ do Ostrého kotle. Může se jet stěnou, 45°, a potom vjet do žlabu na klíčový malý skalní práh ve zúžení anebo si vychutnat jižní mírnou pláň, a poté stočit prudce vlevo a vrhnout se střemhlav do žlabu. Návěj nad zúžením vytváří malý hřebínek a mění sklon, při mém sjezdu 50°. Pod zúžením lze znovu zatočit doleva a vychutnávat si širokou pláň mezi skalami s maximálním sklonem 45°při přejezdu na svah z Javorového sedla. Další luxusní i těžký sjezd. Velmi dobrá náhrada za dominantní linii na jih, kde ale bývá velký skalní práh dole bez sněhu. Letos, myslím, byl bez sněhu celou zimu. Velmi rád na tento sjezd vzpomínám. Ostrý kotel byl vyhlazený větrem líp než rolbami. Úžasné lyžování!
8. Malý Pyšný štít. 2 590 m, z vrcholu přes Laštovičí štrbinu. S3+/4 E2+, 47°, červený středně těžký, 600 Hm.
Vzrušující sjezd z vysokého panoramatického vrcholu mezi ostrými skalami. Kus jsem musel mezi hroty skalisek sešlapat. I tak jsem mezitím přeskakoval oblouky. Závěrečné oblouky do štrbiny byly ovšem lahůdkové. Z Laštovičí štrbiny těžký dlouhý sjezd až do Spišské kotliny. Jel jsem skoro na jeden zátah a stehna mi ztvrdla na kámen. Bál jsem se, že mi prasknou. Tři sta metrů pořád vysoký sklon jako z Lomničáku. Velmi hodnotný sjezd. Z Laštovičí štrbiny je to lehčí a menší propast pod lyžemi, S3+ E2.
9. Východní Mengusovský štít, 2 403m, z vrcholu Z stěnou, S3+ E2+, 48°, červený středně těžký, 450 Hm
Strhující linie stěnou při pohledu z dálky. Nádherný vrchol s výhledy na Rysy a Mořské oko. Mimořádně vysněžený štít. Proto jsem mohl jet až z vrcholu nebo metr pod ním. Jinak ze sedélka pod vrcholem trochu lehčí S3/3+ E2, červený lehký. Úzkým hřebenem na západ do sedélka a prudce doleva na širokou pláň nad skalními prahy. Nad nimi doprava a obloukem zpět traverz doleva strmým žlábkem, 48°, na šikmou rampu a jí lehce dolů na Hincovo pleso. Bonboniérový sjezd. Pro mě s Javorovým štítem nejkrásnější, co jsem jel. Zlyžované v půlce dubna.
10. Satan, 2 422m, „normálka“, S3 E2+, 44°, červený lehký, 600 Hm
Majestátní vrchol, majestátní, ale poměrně lehký sjezd, ovšem s velkou expozicí dole! Stát na Satanovi je pro mě pokaždé vzrušující moment, zvláště s lyžemi a poprvé na takovém velkém a významném vrcholu. Byla půlka února. Ještě že tu právě dolezli dva Češi, dost mě to povzbudilo. Nejel jsem Mirovu linii „L2“, protože nebyla v podmínkách, dole holé skály, nýbrž normální letní
výstupovou trasou z Mlynické doliny. Z vrcholu na východ (L2 vede na západ), a potom doprava širokým žlabem a dlouhými oblouky až nad stometrové skály nad Mlynickou dolinou. Tady doprava dlouhým traverzem přes čtyři žebra a tři strmé žlábky – těžší místa, nafoukané převějě – až na svah spadající do doliny. Tady šikmo doleva a přímo malým strmým kotlem na dno. Linie „L2“ vede z vrcholu doprava a dolů do druhého žlábku v traverzu. Parádní dlouhý sjezd. Ohromná radost, byl to můj velký cíl na sezónu!
11. Velká Čapí věž, 2 310 m, S3+ E2, 45°, 200 Hm, červený středně těžký
Nádherný sjezd na závěr sezóny. Dokonalá linie s konstantním sklonem a trochu prudším závěrem. Jede se ze sedélka mezi vrcholy mírně doprava nad zlom, odkud rovně pokračuje modrý sjezd do žlabu z Baštového sedla. Nad zlomem doleva úzkým žlábkem mezi skalami na pláň a jí přímo dolů mezi skály a dalším zúžením na širší svah. Vyrovnaná obtížnost, ačkoli na dolní hranici svého stupně. Linie mě lákala už od výpravy na Satana a jsem moc rád, že jsem ji ještě stihl. Je dobré ji skloubit s dalším krásným sjezdem ze Zadné Bašty, modrý těžký.
Popsal jsem svých nejlepších a nejtěžších jedenáct sjezdů, protože jedenáct je hezčí číslo než deset, jsou to dvě jedničky. Samozřejmě bych mohl pokračovat dál na dalších a dalších jedenáct, protože v podstatě každý sjezd je nádherný a má svou hodnotu. Nezbývá než si v létě odpočinout a připravit na další sezónu!