Sám ve stěně aneb jak jsme koňovi sundali pytel
Rok se skoro s rokem sešel a tak nastal čas na sundání pytle z Žabího koně. Vymýšlíme proto bleskovou akci a vyrážíme opět směr Tatry.
S optimistickou náladou kráčíme opět k nástupu na východní hřeben Žabáka a radost nám nekalí ani velká sněhová pole, která bude nutno překonat. Nakonec se jim úspěšně vyhýbáme a opět stojíme nad Žabím sedlem, které nám minulý podzim vzalo poslední kousky důstojnosti i odvahy.
Je kosa, jsme nevyspalí a tak si každý najde svůj plac pro krátké ranní rozjímání, které omlouváme tím, že čekáme, až bude slunce na hřebeni. Na štěstí slunce postupuje pomalu, takže někteří mají čas i na odevzdání ranní stolice do lůna Tater. Otázka, kdo půjde první, je tak jako loni následována trapným tichem. Na námrazu se letos vymlouvat nemůžeme a tak se nakonec tohoto úkolu chopí Tomáš. Slaníme 15 m do Žabího sedla, ve kterém začíná samotný východní hřeben. Navazujeme se na lana do vláčku, tak že výsledná motanina lan je snad delší než samotný hřeben. Hřeben je snadný, výhledy jsou super jak na jih, tak na sever a kvůli nevhodnosti našeho systému postupu je i spousta času na fotografování. Tomáš přidává i extreme pissing – což je jištěný chcanec ze samotného ostří hřebene. Protože „z Polski ani dobry wiater niefuko“ vybírá si pro zkropení polskou stranu.
Po pár délkách jsme na samotném vrcholu Žabího koně a kocháme se výhledy. Tomáš je na hraničním kameni po zásluze odměněn za vytažení cesty, děláme groupen foto a chystáme se k sestupu. Platnost povolenek pro některé členy pomalu vyprchává a i kvůli visícímu sněhovému bloku nad nástupem v Tylkově štrbině se vzdáváme možnosti přechodu na Žabí a Volovou vežu.
Zde začíná pravé tatranské drama. Očekáváme dlouhý slaňák a proto svazujeme dva lana dohromady a jako test drivera opět vysíláme Tomáše. Dlouhou dobu se nic neděje a tak už si začínáme dělat srandu z toho, že určitě někde visí v převisu a trne hrůzou. Dostáváme radu od gajda, že slaňovat máme jiným směrem než náš tester a proto se vydávám dle jeho rady na hřebínek směrem k Vyšnému Žabiemu sedlu. Později si uvědomuji, že podemnou se nachází uvězněný spolulezec, kterému k bezpečné náruči země chybí asi 15 m lana a jelikož jsem pro narovnání směru slaňování vytáhl lano k sobě, zbavil jsem jej i této poslední jistoty. Svůj omyl napravuji a vydávám se pomoci vězněnému. Dožadujeme se poté dalšího lana, s jehož pomocí se již dostáváme bezpečně do Vyšného Žabieho sedla. Pak již následuje jen nekonečné čekání na slanění zbylé dvojice, která zvolila bezpečnější variantu, v níž ale museli slaňovat nadvakrát.
Po zbytek cesty se již nic závažného neděje a ochotný gajd nám poté, co zjišťuje, že je mezi námi lezec, který zdolal nejvyšší horu Bolívie i Evropy, dokonce rád prošlápl traverz přes sněhové pole.
Cíl cesty byl dosažen bez újmy na zdraví i psychice.
Složení: Dawid, Jirka, Libor, Pater a Tomáš