Bylo mi 106 let, já znát chtěl svět, můj rodný dům.... Tak to bych pravděpodobně zazpíval být fanoušek Pavla Bobka. Jeho texty mi jsou ale cizí jak v poslední době často slýchaná turecká řeč. Nezbývá než zapět něco o letošní sezóně.
Jak už to tak bývá, zima stála za prd a první z oblíbených závodů MMK byl až na konci května. Většina z nás by si řekla že bylo spousta času na přípravu. To nemůžu popřít. Jak už to tak ale bývá, příprava začala až asi 4 dny před závodem.
Co čert nechtěl, pokus o trénink na poslední chvíli nedopadl úplně nejlíp, což se projevilo i na výsledcích. Zprvu jsem to sice sváděl na pracovní a Pater na otcovské vytížení. Jak se záhy ukázalo tak u mě to byla zcela jistě výmluva.
Psychicky jsme byli tak vyčerpaní, že další trénink nepřipadal v úvahu. Takže při běhu na Poludniovy grůň to bylo ještě horší. Na takřka dvojnásobný kopec jsme začali trénovat cca 3 dny před závodem. No a ikdyž jsme byli posilněni redbulem zdarma, na výkonu to nepřidalo. Křeče se střídaly s pláčem, ten ústil v beznaděj a potom už nezbývalo nic než začít soupeřům podrážet nohy. Poslední ranou do psychiky bylo, když mě asi ve 3/4 začali předbíhat senioři startujíc o 5-10 minut později a zranění borci co jsem je v půlce podrazil.
Když si na to vzpomenu, nevím co mě bolelo víc, játra, plíce, nohy, nebo oči od toho neutuchajícího pláče. Špatnou útěchou nám alespoň bylo triko s nápisem POLICE na zádech. Tehdy jsme si uvědomili následující: Police dělají stolaři, no a ti přes svůj handikep (mají nejmíň prstů) mívají nejkrásnější ženy. No a ty nejkrásnější ženy přece chodí s nejlepšími sportovci. Usoudili jsme tedy, že patříme k nejlepším.
Psychika šla rázem nahoru, soustředění se zvyšovalo no a jak už to tak bývá, přišla měsíční pauza. Legendární běh na Kozubovou byl ve znamení skvělých podmínek. Ptáci cvrlikali, teplota 29,7589°C, vlhkost 73,286% a tlak 102,325 kPa. Někdo by možná řekl trochu přetlak ne? Má odpověď by byla prostá: Ne pro jedince, kteří ráno holdují snídani bohaté na vlákninu.
Start byl volen ve zkušeném rytmu, od konce a zvolna předbíhat. Celé to probíhalo podle plánu, než jsme nastoupili na lesní cestu. Zde dostala opět zabrat psychika některých jedinců. Silnější křičeli na slabší, nejsilnější fackovali ty méně silné. No a ti nejchytřejší si občas nechutně odplivli na levé rameno borce před sebou. Ten v šoku že ho pokálel pták, se otočil doleva, uvolnil pravou stranu chodníku a já měl prostor pro předběhnutí. Cílová rovinka byla obklopená fotografy a fanoušky kterým jsem ještě stihl zapózovat a podepsat se jim. No a když po mě některé fanynky v cíli začaly házet podprsenky byl jsem na vrcholu blaha.
O jeden nebo dva (takže asi tři) týdny později jsem byl draftován na slavný SM (Sado Maso Slezský Maratón SalÁmon Mam). S obrovským sebevědomím a chuti po umístění, jsem vystřízlivěl. Výběhy do vrchů byly bezproblémové. Jakmile ale přišel sběh z kopce, byl jsem zase zpátky na začátku. Utrpení střídalo beznaděj, ta propukala v nenávist a tu zastavil až pláč soupeřů, kterých jsem se zbavil. Toto vystřízlivění bylo tak silné, že jsem musel změnit disciplínu.
Polovina září bývá ve znamení štafetové KATUSHE a letošní ročník byl opět našlapaný. Po Páterovém rozběhu, kdy si to v cílové rovince rozdal s jemu podobným aparátem, přišel na řadu Jano F. Odhodlaný byl možná až moc. No a jak to viděli soupeři, tak mu nastražili šňůry pod nohy. Při druhém startu byl odhodlaný ještě víc a tak chtěl raději zbořit strom. Nakonec to sběh s pysky po cycky a přes púl hodiny nekomunikoval (zpraviła go až połka). Já mezi tím konzumoval zákuska za zákuskem no a než jsem dorazil do cíle měl jsem jich už asi 10 v sobě. No a to byl určitě ten pravý důvod proč mi bylo ráno tak špatně.
Následující víkendy patřily mezi ty typicky zářijové. Běh na Bahenec dopadl pro některé dobře. No a ti ostatní byli přesunuti do jiné kategorie (rejža se stal seniorem). Zato při výběhu na Filipku to opět přišlo. Neuvěřitelné křeče, bolesti břicha a hlavy, potupné odplivnutí. To a mnoho horšího mě tam provázelo. Z lesa se ozývaly podezřelé zvuky, obloha se podivně zatáhla no a z nebe sestoupil sám Triplotes, bůh třetího místa. Ten mi řekl utíkej, Romane utíkej. No a tak jsem běžel a přes všechny ty bolesti jsem to s rejžou dotáh na bednu.
Vrcholem všeho měl být Psotkov memoriál. Z původně velice početné výpravy, to někteří odvolali dřív jiní zase později (kdo by to byl čekal). Tak jsme přizvali na pomoc známou elektrohvězdu, doktora, poradce a rádce, zkrátka kustota Džonyho M (kdysi znám také jako Jano M. anebo Johnsen). Ten se svého úkolu zmocnil s obrovskou grácií. Zařídil, domluvil, opravil, vyléčil atd. Až někdo nakonec musel prohlásit že: ''kustot je děvka, ale sehnal nám autobus''. Je pravda, že některé jeho metody byly možná trochu kontroverzní, ale co už. Díky němu a celému našemu BABA zázemí (nakonec jsme tam byli opravdu jenom tři), se podařilo nejenom se celkem dobře umístit, ale udělat tam zase pořádný bugr.
ABA, AVE a kdo chce co chce DLC
PS: Ti co to dočetli až sem, by měli přehodnotit trávení svého volného času.