.jpg?s3=1)
Jak jsme lezli na Martinku
.jpg)
Jelikož hlásí dobré počasí a toho by byla škoda nevyužít, plánujeme sundat pytle z dalšího kopce u našich východných bratov. Los padá na Martinovu cestu na Gerlach, na níž Paterovi a Tomášovi doslova přimrzly pytle už loni v listopadu.
Expedice se zúčastnili:
Dawid – expediční řidič
Tomáš – šašek výpravy
Magda – zdravotnice
Pater „Jedu-Nejedu“
- a v Tatrách nedávno odpaněný vousatý George.
V pátek finalizujeme složení výpravy, poté co si Pater konečně vybere mezi horami a Luckou a bez větších potíží valíme směr Tatry. Po cestě dojde ke chvilkovému pomynutí smyslů dvou členů fešnou obsluhou čerpací stanice, ale jelikož je v našich řadách špión, k ničemu vážnějšímu než slintání nedojde.
Z Tatranské Polianky vyrážíme obtěžkání krosnami kolem 20 h, abychom po krátké lezecké ukázce nad Sliezským domem, dorazili ve 23.00 SEČ na Poľský hrebeň. Teplota se pohybuje na bodu mrazu a všichni vybalují svou antarktickou výbavu, jenom Pater se rozhoduje strávit noc pod nějakou psí dečkou.
Dopíjíme zásoby rumu a pak se již každý zahřívá podle svých potřeb. Jak už říkával Švejk: „na votravný plyny je každej zvyklej z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupama“ a tak se tím nedáme rušit a spíme až do 5.30 (kromě Patera, který už dříve samou nedočkavostí a s lehkými omrzlinami vyrazil na vrchol Východné Vysoké, aby se kochal tou pravou tatranskou tmou).
Ráno balíme věci, v duchu hesla „Hovno, prdel, kamení – to je naše znamení“ nechávají někteří členové expedice své pozdravy pod hromádkami kamenů a kolem 6.00 vyrážíme frí sólo na hřeben. V patách nám funí skupina Poláků, která dorazila na hrebeň ráno až z Tatranské Polianky a s nimiž si později v duchu Internacionály na některých místech vzájemně podáváme pomocnou ruku (a lano). Cesta hřebenem je ze velice pohodlná, chtělo by se říci až procházková a železo a lana dnes opět taháme zbytečně. Míjíme jeden vrchol za druhým, slaňujeme (ručkujeme) dva krátké úseky, Pater s úsměvem na rtech vymýšlí různé varianty, až se nepozorovaně ocitáme na vrcholu Zadného Gerlachu. Po nutném zápisu do knihy vyvrcholení a krátkém dialogu se dvěma gejoši ve flanelkách, sestupujeme do Tetmajerova sedla, odkud náš čeká již jen finální výšvih na bájemi opředený vrchol Gerlachu.
Hřebínek na vrchol je vskutku pěkný, má několik vzdušnějších míst, ale počasí drží a tak nám nic nebrání ve vyvrcholení v hloučku turistů rozesetých po vrcholu jak holubí trus. Když vidíme davy blížící se k vrcholu, narůstají v nás obavy ze sestupu v palbě kamení. Naše myšlenky potvrzuje i polský gajd, který svým klientům oznámí „Dzisiaj to tu śmierdzi trupem“ a taky volí alternativní trasu.
Zkrátka sestup Batizovským žlabem by se podobal sprintu s uhýbáním létajícím šutrům, něco ve smyslu „Utíkejte nožičky, nebo vás poseru“. Nemáme chuť riskovat zásah, a proto volíme k sestupu výstupovou cestu Velickým žlabem.
Po sestupu se zastavujeme u občerstvovací stanice Sliezsky dom a odtud následuje již jen pohodový chodníček mechem a kapradím k autu.
P.S. Jelikož se pro svou indispozici nemohl této expedice zúčastnit sám nejvyšší, tj. pan předseda s doživotní funkcí, Bogdan Krupa, snad ho potěší, že jsme na vrcholu potkali jeho dvojníka, což dokládá přiložená fotografie.
