EXTRÉMNÍ SJEZDY VELKÝCH STĚN V TATRÁCH
(text a foto: Rosťa ZICO Tomanec)
Hlavně severních. Stinné rokle, bizardní skalní skulptury, zima, vítr, osamocení, velká hloubka, zmrzlý i prachový sníh. Silné pocity a mocná energie velehor. To vše působí na psychiku a mysl takovým způsobem, že výsledek je nepopsatelný a neodolatelný. Vyžaduje se velká vnímavost k horám, své intuici, rozvaha a moře zkušeností z lehčích extrémů. Není tu lano, ani nýty…
Letos byla famózní zima pro těžké linie. Sice málo sněhu dole, zato hodně na vrcholech a ve stěnách. Sjel jsem 43 štítů a vrcholů v Západních a Vysokých Tatrách, z toho 35 jenom ve Vysokých. Celkem už jich mám ve Vysokých Tatrách 52 za tři sezóny. Z velkých štítů už mi chybí jen Kežmarský. Celkem letos asi šedesát sjezdů. Z toho sedm v nejvyšší obtížnosti „černý lehký“, pět „červených těžkých“ a osm „červených středně těžkých“ podle skialprůvodce www.miropeto.sk. Většinu jsem jel sám ve společnosti hor. Jet sám je ohromně nabíjející zážitek. Kolikrát se cítím líp, protože lépe vnímám svou intuici, hory i sníh. Následuji svůj vnitřní pocit a nic mě neovlivňuje. Jak to v jednom dokumentu sděluje Pavol Pochylý, začneš splývat s přírodou a vnímáš křupnutí sněhu ještě dříve, než křupne… Společná výprava s přítelem zase násobí radost ze sdílení a dává velkou psychickou podporu. Obojí má svou hodnotu.
Když jsem se chystal na ty nejtěžší sjezdy, najednou se objevovali parťáci. Nejprve Poláci, a potom můj současný partner, Karel Svoboda, známý z Beton ski týmu. Karel má za sebou těžké sjezdy v Chamonix i v Himálaji. Jel z výšky 7 950 m z Manaslu, kde stál taky na vrcholu. Všichni se vždy objevili náhle a nečekaně přímo v akci. Tak pracuje naše hluboké vědomí… S Přemkem Piegzou, horským fotografem, jsem jel severní stěnu Prostřední kopy pod dohledem Svinice. S dalšími Poláky, Jarkem a Pavlem, jsem jel severní stěnu Štrbského štítu a Ďablovinu a s Karlem většinu ostatních. Karel mi sedl po všech stránkách, jeho nasazení, rozhodnost, lyžařské i lezecké dovednosti, technika, kondice i filosofie. Jemu nevadí jet do Třince čtyři sta km vlakem a dalších dvě sta km autem na jediný vrcholový den v Tatrách!
Predná Bednarzova lávka, sever
S4+ E3 55°, 800 hm
To je asi největší skvost všech extrémů a dal nám nejvíce zabrat. S Karlem jsem se seznámil spontánně na parkovišti Popradské pleso zastávka, kde hned padla informace: Predná Bednarzova lávka. Tuto ohromnou linii považuji za nejtěžší kontinuálně slyžovaný extrém v Tatrách. Úžasné parametry: 55° na padesáti metrech klíčové stěny nad žlabem, kde je dalších snad sto metrů sklon 45° až 47°. Nahoře nad stěnou je žlab sice jen 40°až 45°, zato pořádná expozice E3. Poprvé jsem jel sám, ale nedokončil. Vršek jsem si prodloužil až na vrchol Zadné Garajovy věže a celou jsem ji objel od severu přes jih na sever a východ, abych se dostal rovnou do lávky. Obtížnost asi S3 E3. Na celkovou náročnost to nemá vliv, ale pro mě bylo důležité dát si pěkný sjezd z vrcholu na kvalitním firnu a obdivovat ty bonboniérové rozhledy. Zvláště když jsem čekal na odměk ve žlabu. Vrchní dlouhý a klikatý žlab z lávky v překrásné severní scenérii divokých skalních útvarů na mě hodně zapůsobil. Obtížnost tady však neleží. Hlavní pasáž čeká až v polovině. Ta mezitím naopak zmrzla na kost. Slezl jsem ji proto lopotně na mačkách a přišel znovu za dva dny, kdy bylo tepleji. Díky tomu jsem znovu potkal Karla, kterému mezitím vrtala v hlavě moje informace …
Setkali jsme se spontánně nad klíčovou stěnou a těšili na společné dobrodružství. Podmínky však byly hodně těžké. Stěnu rozděloval hluboký a široký rigol od lavin na dvě části. Mohl jsi jet buď vpravo pod skalami na lepším firnu, zato užším koridoru anebo při pohledu shora vlevo, jenomže na měkkém sněhu, který hrozil ujet přes skalní prahy. Karla to automaticky táhlo doleva, mě doprava. Je zajímavé, že Miro Peťo to zase jel středem… Oba jsme si víc věřili v té své lajně. Bylo skvělé sdílet jízdu společně a fandit si. Ačkoli každý oblouk byl těžký a těžší, odjezdili jsme to poctivě včetně zúžení, na čemž mi velmi záleželo. Žádné šlapání, či sesouvání. Spodní žlab, sevřený gigantickými stěnami, jsme si po takové porci náramně vychutnali až na pláně Hlinské doliny, přestože byl už zase zmrzlý. Shodli jsme se, že v těchto podmínkách je to náš absolutně nejtěžší sjezd. Myslím, že i v dobrých podmínkách je o třídu jinde než ostatní „černé lehké“, které jsem jel. Prožívali jsme naprostou extázi. Je to nejohromnější linie, kterou jsem na fotkách viděl!
Linie sjezdu z Predne Bednarzovy lavky prodloužená na Zadnou Garajovu vežu
Na hraně klíčové stěny z Predné Bednarzovy lávky, autor s Karlem
Červený žlab ze Satanovy věžičky, 2 375m, východ.
S4+ E2+ 50-52° 750Hm
Těžké, těžké. Čekal jsem pohodovou jízdu v úzkém žlabu, avšak zúžení se ukázalo až příliš dlouhé (20m) a úzké, takže uskákat zde oblouky bylo hodně, hodně náročné. V nejužším místě dole, kolem 1,7 m, jsem tři až čtyři metry sešlapal, takže v normě. Moje Hagan Chimera 153 cm měly hraniční délku! Žlab jsme s Karlem jeli už v půl osmé ráno krásnou stěnou ze Satanovy věžičky, s největším sklonem dole kolem 48°. Do žlabu jsme vjeli asi třicet metrů pod Sedlem. Zúžení bylo přesto už ve stínu a zmrzlé. Čekali jsme přes tři hodiny, než aspoň minimálně odměkne. Přeskákal jsem to úplně nadoraz a špičkou vždy boural do skály… Karel sešlapával s lyžemi prohnutými jako luk, takže po chvíli obul mačky. Na lyžích 177cm neměl šanci. Po Bednárzově lávce a v těchto podmínkách to je můj nejtěžší sjezd. Zajímají nás nejvíc ty hodnověrně zdokumentované u Mira Peťa. Už jsme poznali i ty odvážné linie sedmdesátých a osmdesátých let, časem se na některé podíváme, i když tady se často jedná o sestup na lyžích než volné a nepřerušované lyžování. Tak jako se kdysi z klasického horolezectví vyvinul RP styl a volné lezení, tak se dnes ve skialpinismu hledí na logiku linie a kontinuální čistý sjezd bez sešlapávání, sesouvání, či slézání na mačkách. Tolerance sešlapání pouze do pěti metrů… Dobrodružství však ještě nekončilo. Střed ve stínu byl zmrzlý, ale už v bezpečnějším sklonu a spodek naopak „shnilý“ s korytem od lavin až tři metry (!) hlubokým a čtyři širokým, navíc sem tam i podélné trhliny, ale to už byla proti vršku paráda a odjezdili jsme to po straně v pohodě… Poleženíčko na teplé trávě pod žlabem zakončilo tuto těžkou psychickou lázeň.
Linie Červený žlab ze Satanovy vežičky a Karel z Betonu
Karel Skáče Červeným
Těžké dojezdy oblouku v Červeném, 52°, Rosťa
Rosťa skáče oblouk v severce Sněhového štítu
Štrbský štít, 2 382m, sever.
A2 linie, S4+ E3 48°- 50° 550 hm
Technická paráda s vysokou expozicí, kterou však mírní skalní věžičky pod tebou a přejezdy na lehčí místa. Obtížné úseky jsou krátké. Už vloni jsem jel lehčí sjezd „B“, červený těžký, takže jsem věděl, zač je toho loket. Přesto dávám on sight, jedeme shora. Tentokrát jsem to jel s Poláky Jarkem a Pavlem, kteří zvolili expozičně lehčí variantu A1. Technicky nejtěžší žlábek jsme jeli spolu. Úzkou dolní část žlábku jsem jel šusem a brzdil na protilehlé krátké rampě. Byl konec března a na zmrzlém sněhu nás čekala dost silná vrstva prašanu, zvláště níže na spojovací rampě, která zvolna padá až do Hlinské doliny. Na rampě jsme si vychutnávali opravdu skvělý prašan. Potom jsme se jím však brodili a trápili do Hlinského sedla a ještě Satanovým žlabem nahoru a znovu trochu prášili z Pekelníkovy štrbiny Ďáblovou stěnou za S4 E2+ zpět do Mlynické doliny. Klíčový skalní práh už byl zase zmrzlý a skákali jsme dva metry na tvrdý firn. Nižší žlab už byl za odměnu. Skvělý a náročný okruh. Díky bratři za severní hranicí Tater…
B, S4 E2+, cerny A2, S4+ E3, A1,S4+ E2+, Štrbský
S Poláky v severce Štrbského
Malý Ladový štít, 2 603m, SV.
S4 E3 53°, 500 hm
To je úplný klenot mezi extrémy! Příkrá stěna s klíčovou přejezdovou rampou mezi východní a severovýchodní stěnou. Vyrazili jsme na to s Karlem v silném nárazovém větru a pod mrakem, takže stěna byla dlouho úplně zmrzlá a moc jsme nevěřili, že to dáme. Jakmile jsme se však dostali na mačkách a s cepíny do vrcholových partií, rozjasnilo se a začalo pražit do stěny. V 9,30h jsme vyrazili z jižního vrcholu a vychutnávali si delší ostré oblouky na měkkém firnu, zato v dost šílené expozici. Rampu, kterou jeli Peťovci, jsme podjeli, protože na ní byl nesourodý sníh a vybrali si nižší skalnatější římsu, kde sníh mezi skalami pevně držel. Je to těžký přejezd nad skalami ve sklonu nad padesát stupňů. Sjeli jsme ji oba šusem. Na SV mírnější pláni je už lyžování za odměnu až dolů, ačkoli hřebínek do žlabu z Ladové štrbiny je taky asi 50°. Po tomto sjezdu jsme byli v úplné extázi, zcela opilí mocným zážitkem. Je to přímo magická linie a krásné lyžování. Za odměnu jsme si vyhlídli sjezd z Vyšné Baraní strážnice zpátky na západ na úrovni S3/3+ E2, asi 46°. A potom přes Baraní sedlo až na Brnčálku. Skvělý den.
Linie sjezdu SV stěnou Malého Ladového štítu a SV hřebenem Ladového štítu od Ladového koně
Rosta přeskakuje oblouky ve vychodní stěně Malého Ladového štítu
Hlinská veža, 2 340 m, západ
S4 E3 52° 240 hm
Vedle Malého Ladového další uhrančivá stěna, která mě očarovala. Při pohledu z Mlynické doliny se mi normálně podlamovala kolena. Je to ta stěna, která z dálky vypadá, jako by byla kolmá. „Ona si lehne,“ uklidňoval jsem se stále, abych vůbec mohl šlapat blíž. Lehla si, ale ne zas tak moc. Na mačkách ve stěně a na měknoucím firnu už jsem byl klidnější. Byl jsem tu sám, jako na dvou ze sedmi černých linek. Sjezd byl velkou třešničkou na dortu. „Rozkoš nad rozkoš,“ jak říkám. Přibližovat se však neustále velkému skalnímu prahu dole je dost děsivý zážitek, který nutí ještě k většímu soustředění. Mysl je tak velmi pokorná a tichá a o to jde především.
Kasprowy vrch, 1 987 m, SV.
S4+ E2+ 55°, asi 300 hm
Mezi skalami přímo pod lanovku spadá několik strmých a těžkých sjezdů. Tento vlevo od budovy mi připadal nejstrmější. Ocitl jsem se tady sám navečer. Jen jsem si ho chtěl prohlédnout, ale zlákala mě jediná a ještě k tomu rovná lyžařská stopa nějakého odvážného freeridera. První metry přes návěj šly až někam k 60°. Chtěl jsem si vyzkoušet oblouky v takovém padáku. Expozice nebyla vysoká, zato ji umocňoval přímý pohled dolů tak sto metrů! Skály dole zužovaly prostor, ale sklon se zmenšoval až na 45°. Jel jsem pomalu jeden přeskakovaný oblouk za druhým. Dole mezi skalami hromady prašanu až do Zakopaného. Kilometr výškový a sedm kilometrů sjezdu. Jak to říká Karel o Chamonix, je to sice vysoký sklon, ale nemusíš skákat mezi skalami, je to široké a na dobrém sněhu to sjedeš relativně snadno. Tak, trochu jsem se nahoře vybál, byl to můj první „černý lehký“, ale z těch černých, co jsem sjel, je skoro nejlehčí.
Ladový štít, Ladový kůň, 2 585m, severovýchod.
S4 E3+ 52° 500 hm
Taková tatranská fajnšmekrovina. Dostatečně jsme si ji s Karlem vychutnali. Nebylo to moc těžké, ale je třeba být naprosto jistý v obloucích, maximálně soustředěný a jet na kvalitním firnu. Pěkně v 10h dopoledne. To je, myslím, často nejvyšší čas na sjezd, pokud se jezdí na slunci. Zážitková jízda s nádhernými rozhledy. Odhad podmínek tady musí být stoprocentní. Není tu moc prostoru na zastavení! Na dvou místech svah rychle padá kolmými skalami stovky metrů do údolí! Následující svah z Ladové priehyby, červený lehký, je bonbónek navíc. Jako bonus následně v 11h jedeme Sněhový štít z hřebínku nad Sivým sedlem s dole zřejmě novou variantou mezi skalami za S4 E2+ 50°- 53°, červený těžký. Dva metry jsme ale museli už bez lyží.
Grónského lávka, sever, nesjel celé
S4+ E3+ 55° 750Hm
Pořádná exponovaná darda. Tak jsem se ještě nevybál. Na kole ve 3h v noci z Polany Palenice (co to jsou za názvy?) na Mořské oko. V 6h vstupuju do temného kuloáru pod Žabím koněm. Slunce už zahřívá vršek stěny, je 23. 5. Uvolněný šutr mě bolestivě trefuje do nohy. Je mi jasné toto varování. Jdu tedy opatrně dál jen pokud to půjde. Bořím se v hlubokém, měkkém sněhu. Je mi jasné, že takhle to až nahoru nedám. Končím pod skálou 10 metrů od spojení s narovnáním lávky z Malé Rohaté štrbiny. Obtížně nazouvám lyže. První oblouk a první těžký splaz se valí s rachotem přes skály dolů. Buší mi srdce. Další oblouk a totéž divadlo znovu. Jsem rád, že jsem nepokoušel lézt výše a budu rád, když to bezpečně sjedu. Žlábek. Jen obtížně se vyvlékám ze splazů, které shazuji každým obloukem. Průjezd traversem pod Rysy, konečně parádní jízda a radost, že jsem z toho venku. Podmínky v lávce letos prostě nebyly. Hodně sněhu, a potom do toho hned teplo… Šel jsem se spravit na Malé i velké Rysy. Za měsíc ještě Velká Zmrzlá a Posledná štrbina a zasloužené tříměsíční prázdniny. Říjen už Lysá hora…
Linka z poloviny Grónského lávky
Jízda Grónského lávkou šimrá nervy
Ostatní extrémy:
Z dalších sjezdů bych jmenoval Štrbské Solisko SV rampou do Mlynické i západní stěnou stejné obtížnosti, červený těžký, do Furkotské doliny. Těžký byl i Pravý centrál z Mlynického Soliska na východ a Velké Solisko z Prostredné soliskové kopy doleva do prudkého a úzkého žlabu taky do Mlynické. Potom nádherné velké stěny jako východní z Kriváně a Končisté a západní ze Zadního Gerlachu a Svinice, to jsou takové ohromné lahůdky, jízdy „za odměnu“, jak říkám. Zájemce o extrémní sjezdy nabádám opravdu k velké pokoře a učení se vnímat přítomnost a intuici, která je rozhodující pro bezpečnost. Ego a ambice můžeme mít doma, ale v horách ne, hory tohle netrpí! V lezení jsme se vždycky s nadsázkou hecovali: „On sight nebo smrt.“ Je třeba zdůraznit, že ve skialpinismu to někdy platí doslova! Proto najezděte nejprve kvantum lehčích sjezdů čistě, bez sesouvání, abyste získali zkušenosti, jistotu, přesnost a obratnost v přeskakovaném oblouku! Sám jsem jenom letos najezdil tak třicet modrých a červených linek podle MP, než jsem šel dál.
Závěrem díky materiální i duševní podpoře našemu parťákovi Víťovi - distributoru skvělého lezeckého hardwaru Climbing Technology.cz, dále lyžím Hagan Chimera, Karlovým lyžím G3 a jeho sponzorům Climbing Technology - Hanibal.cz - Boatpark - Directalpine .
Foto: Rosťa a Karel